Kovárna @museum.de

Fox: Soválie, byla jsi tam někdy dřív? Myslím, když se tam ještě pracovalo. My lišky jsme se raději držely od kovárny dál. Bylo tam moc hluku. A pořád tam byl ten oheň. Před tím máme velký respekt.

Sova: Kovárna, ano, tam jsem byla hodně opatrná. Když kovají rozpálené železo, létají jiskry. To si spálíš pírka jedna-dvě. Byla jsem tam kdysi jen v noci, tenkrát zapomněli za sebou zavřít dveře. Všechno tam ale smrdělo spáleninou a po myších ani památky. To jsem byla zas rychle venku. Jedna prateta, myslím z rodiny Kalousových, ta si tam prý udělala hnízdo. Nic se jí na štěstí nestalo, ale od té doby nechávali lidé dveře na noc zavřené.

Mluvčí: Zvířata byla chytrá, že nechodila do kovárny, když se pracovalo. To je totiž opravdu pěkně nebezpečné, a jak říkala liška, také je tam pěkně hlučno. Ale proč bylo vůbec důležité, aby tady nahoře byla kovárna? Nářadí a nástroje se tenkrát totiž nedaly koupit jen tak jako dnes ve stavebninách. Musely se objednávat a zdaleka dovážet, a když se něco zničilo nebo pokazilo, nebylo možné jen tak to zase koupit, nářadí bylo velmi drahé. A tak se opravovalo. Kováři tady nahoře vyráběli i kladiva nebo sekery. K tomu tady potřebovali komín, a tohle je ohniště. Nad ohněm kováři zahřívali kusy kovu tak dlouho, dokud úplně nežhnuly. Pak je mohl kovář zpracovat na masivním kovovém bloku, kterému se říká kovadlina. Plnou silou tloukl do horkého kovu tak, aby ho tvaroval. Tloukl sice velkou silou, ale současně i velmi přesně, takže nakonec vznikl použitelný výrobek. Ne každý mohl být kovářem. Člověk musel být opravdu velmi silný, a současně musel údery vést velmi přesně a cíleně – vlastně to byl takový sportovec. Mimochodem, v celé oblasti Königshainských hor staré kovárny ještě najdeme. Byly pevnou součástí každého kamenolomu.