Horská zahrada @museum.de

Mluvčí: Po celá staletí považoval člověk za samozřejmé, že může z přírody těžit tolik, kolik potřebuje. Nikdo nepřemýšlel o tom, že by zásoby jednou také mohli dojít. Uhlí a plyn, zlato nebo drahokamy nedorůstají, nebo dorůstají, ale jen nekonečně pomalu. Ani stromy nerostou tak rychle, abychom měli neustále dostatek dřeva.

Fox: (rozčileně) A co potom? – My zvířata jsme to tušila už od začátku: Tam, kde se dříve tyčily žulové skály, byly najednou díry. A do nich se mohlo zřítit tolik dělníků, a zranit se. Lidé to prostě vůbec neviděli. Říkali prostě: Obchod musí jít dál. Bez ohledu na to, jak to tady nahoře vypadá nebo jak je to nebezpečné....

Sova: Nebuď přece tak přísný. Dnes je tu přece krásněji než kdy dřív. Do hlubokých propastí se nasbírala dešťová voda. Uprostřed lesa tak vznikla jezera. To je přece fantastické. A už se tu ani netěží žádná žula. Náš krásný les tak zůstane zachovaný. Sama přece víš, kolik zvířat tu zase dnes žije: Poštolky, které tolik milují skály, divoké kachny, ale taky žáby a dokonce i hadi.

Fox: A nezapomeň na chutné ryby. Mimochodem, dodnes nechápu, jak se vůbec do těch našich jezer dostaly. Přece nenapršely z nebe...

Mluvčí: Dokonce i náš dvůr, na kterém kdysi panoval čilý ruch od slunce východu do slunce západu, si dnes znovu pro sebe zabrala příroda. Ze kdysi prašné země dnes roste tráva a květiny. Stromy jsou rok od roku vyšší. Pro naše hosty jsme nachystali stoly a židle, aby si zde mohli uspořádat piknik nebo si jen tak užívat krásný výhled do krajiny. A protože tu široko daleko nevede žádná silnice, panuje tu po celý den nebeský klid.