Pozdě večer ta báječná oslava skončila a všichni moji hmyzí přátelé si zalezli do svých komůrek v hmyzím hotelu. I já jsem šel spát. A víš o kom se mi zdálo? O mojí myší přítelkyni Lucii. Také druhý den jsem na ni musel pořád myslet. A někde se s ní sejít!
Má mě ráda, nemá mě ráda, má mě ráda, nemá mě ráda … Nebylo to k vydržení! Po celé dny jsem brousil zahradou a záhonky … a hledal jsem ji. Poblíž hmyzího hotelu, hned za živým plotem, jsou totiž nádherné záhonky s květinami, kde se všechno zelená a kvete a bzučí. To je učiněný ráj pro myši, včely a spoustu dalších jiných malých zvířátek. Můj kamarád Alfred mravenec říká, že se tady v dobách občanů-rolníků pěstovala hlavně zelenina a různé bylinky, které pak skončily na jejich talíři.
Dnes ty záhony ohraničují kameny a lidé na nich vysázeli zvláštní květiny, jejichž květy mají hodně nektaru: například levandule a měsíček a taky jahody a další tak zvané medonosné květy. Proto tady mají včely výborné podmínky. Venku na polích už neroste dostatek květin, které by mohly opylovat a nasbírat dostatek nektaru. Ale tady mají přímo celý prales lahodných rostlinek.
Na mých cestách po záhonech jsem viděl spoustu včel a všech jsem se ptal, jestli neviděly Lucii. Ale neměly na mě čas. Ve staré konvici na zalévání jsem dokonce potkal ropuchu, ale ta taky nevěděla, kdy bych Lucii našel. Teprve medvěd, který právě vylízával hrnec medu, mi pomohl:
Podívej se do zahradního domku, tady hned vedle. Tam pár pisklavých stvoření jako jsi ty bydlí!
… tak to opravdu řekl. Pisklavých stvoření! Taková drzost! Ale já jsem mu byl přeci jenom za tu informaci vděčný a hned jsem se tam rozběhl.
všechny ilustrace: © Ackerbürgermuseum Reichenbach
