Station: [44] Soluň

Pavel promlouvá k členům církve v Tesalonice: "Víte, kdo jste? Vy jste moje naděje - před Bohem! Jste také mou radostí - jste v jistém smyslu mou ctí, také mou pýchou. Stojíte mi za to - že jsem přišel sem do Tesaloniky - a nepíšu vám jen zdaleka - a že teď s vámi tady v Tesalonice pracuji - a potím se - a jsem s vámi rád! Předtím jsme ve Filipech hodně trpěli a špatně se s námi zacházelo, jak víte. Setkali jsme se s vámi tak, jak se matka stará o své děti. Chtěli jsme vám předat nejen evangelium, ale i své vlastní životy, protože jste se nám stali velmi blízkými. Pracovali jsme dnem i nocí, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Nyní jsme se dlouho neviděli. Chtěl jsem k vám přijít už dvakrát. Vždyť kdo je naší radostí a nadějí, když ne vy?