Zahradní domek @museum.de

Milý deníčku, občané-rolníci nejspíš neměli moc peněz, ale museli vést přeci jen poměrně vznešený život, protože měli dokonce malý dřevěný domek vzadu na zahradě. Tam neukládali své zahradní nářadí a nástroje, ale používali ten domek pro sebe! V létě. Popíjeli si tam kávičku a pochutnávali na čerstvě upečeném koláči. A povídali si. Ti ale měli život, viď!

Dnes tu stále ještě stojí stoly a návštěvníci muzea si tady taky můžou dát kávu. Ale co nikdo neví: V zahradním domku má zároveň svůj byt jeden starý myší pár s okouzlující dcerou! Už asi, milý deníčku, správně tušíš: Tady jsem konečně našel moji milovanou myší slečnu.

Opatrně jsem do domku vklouzl. Schoval jsem se pod zápražím a snažil se malinko do domku nakouknout: Mají tam kamennou podlahu a vpravo a vlevo jsou dřevěné lavice. A vzadu na pravé lavici … tam jsem je spatřil: myší maminku a myšáka tatínka a moji Lucii. Právě si pohodlně sedli okolo pár drobečků ze sušenek a dávali si do bříška.

A protože u vybraných lidí – a myší! – nemůžeš přijít s prázdnýma rukama na návštěvu, utíkal jsem rychle do zahrady a nahlodal pár stonků s květy a … teda, spíš … natrhal jsem hezkou kytici. A s ní jsem pak pospíchal zpátky do zahradního domku … a …

… a oficiálně jsem požádal o Luciinu ruku. Její rodiče se sice trochu divili … ale ve velkých, tmavých a překrásných očích mojí Lucie jsem viděl, že jsem právě našel své štěstí.