Přivítání @museum.de

Milý deníčku, jsem sice jen ubohý toulavý myšák a životem se jen jakž takž prodírám, ale myslím, že jsem konečně našel své štěstí. Je tomu pár dnů, co jsem se nastěhoval do malého, pěkného domku v malém, pěkném městečku v Sasku. Ptáš se, jak jsem k tomu přišel? No, to bylo tak: Byl jsem na cestě ke svému příbuzenstvu na jednom statku ve vesnici Markersdorf a měl jsem za sebou již dobrý kus cesty.

Šel jsem po široké silnici, která vede napříč Evropou. Je to velmi stará cesta, po které cestovali také již králové před stovkami let. Ale dnes je ta silnice příliš hlučná a hlavně velmi nebezpečná – žádná dobrá cesta pro myši a myšáky. A tak jsem byl šťastný, když jsem dorazil do města a mohl jsem skočit do křoví hned vedle silnice.

Po několika metrech jsem najednou uviděl úhledný domek, po jehož zdi se vinula nádherná vinná réva. Vylezl jsem po ní nahoru a podíval jsem se oknem dovnitř: nic! Vypadalo to, že v domku nikdo nebydlí. Ale několik mých laskavých předchůdců tu již přede mnou trochu okousalo okenní trám, takže jsem tam objevil malý vchod vhodný pro myši. Dlouho jsem nepřemýšlel a hned jsem vlezl dovnitř a … rozhodl se, že se tu usadím, trochu se po domě, po zahradě a po městečku porozhlédnu a snad najdu taky pár přátel a … kdo ví? … třeba dokonce i myší dámu, která se mi bude líbit, a kterou si budu moct přivést s sebou do mého nového domova?

Milý deníčku, představ si, snad mi to ani nebudeš věřit, ale ono se tak opravdu stalo. Když jsem později našel nepopsaný sešit v jedné staré školní lavici, která stála v parádní světnici, rozhodl jsem se, zapsat všechno, co se tu stalo a jak se ze mě stal opravdový muzejní myšák.