Sedlákova jizba @museum.de

25, 32, 36 a dvě je sedm … ne, nesmysl … osm. Nebo … moment …

Mňau!

Ach, ty zatracený kocoure! Teď jsi mě vyrušil a já můžu začít zase od začátku. Sakryš. A už je tak pozdě. Celý den jsem tvrdě pracoval a teď už bych taky rád šel do postele.

Ale dokud nezapíšu a nespočítám, kolik mléka dnes naše krávy vydojily, tak nejsem hotov. Zatracené účetnictví! Samé tabulky a čísla a čísla a tabulky! A to všechno jenom, abychom mohli poctivě zaplatit všechny poplatky a daně a revizor nás nemohl žalovat. Jako kdybychom si tu mohli něco přivydělat pod rukou … s naším půl tuctem krav.

Ale, kocoure, mrkni se: Skoro sedm litrů denně nám naše krávy dávají. Sedm litrů, to by mohlo být víc, ale málo to taky zase není. No, však se o ně taky dobře staráme.

Ale teď jsem opravdu moc unavený. Dodělám to počítání jednoduše zítra s čerstvou hlavou. Ale, kocoure, nesmíš to nikomu prozradit! Chceš tu u mě zůstat přes noc? Moje postel sice není moc široká, ale když se mi tu u nohou stočíš do klubíčka … Však nám dvěma ta postel bohatě vystačí. Nemám manželku ani žádné děti, a tak nepotřebuju větší postel, tahle v pracovně mi stačí.

No jo, můj táta si to představoval trochu jinak. Chtěl, aby statek převzal Oskar. Ale ten padl ve válce. A Erwin už tu mezi námi taky není. A Linda jako ženská, proto nemůže statek zdědit. A vdaná taky není. Richard se stal kazatelem … Tak otec zanechal statek mně. Musel, co jiného mu zbývalo? Ale až zestárnu taky já, bez potomků, nebude nikdo, kdo by statek převzal. To ví taky starý pán. Ale co může dělat? Pět dětí, ale žádní vnuci a vnučky, to nejsou růžové vyhlídky.

Ale teď jdeme nejdřív spát. Co ty na to, kocoure? Kamna už jsou taky skoro studená a za pár hodin, s východem sluníčka, na nás zase čeká nová práce.

A to zatracené účetnictví – musí holt počkat!