Obytná kuchyň @museum.de

Mňau!

No, kocourku, udělal sis tady pohodičku, viď? Ležíš si tu u kamen a předeš … ach, takový život by se mi taky líbil! Vyspáváš si tu na pěkném, teplém místečku a odpočíváš … občas si ulovíš nějakou myšku a jinak … podřimuješ celý dlouhý boží den.

To není vůbec pravda!

No jo, já toho tady vlastně taky nemám o moc víc na práci. Posuň se kousek, můžeme u kamen sedět spolu. Moje staré kosti potřebují taky trochu tepla … po celý život jsem pracovala na statku, sloužila jsem dokonce ještě za starého Kliemta, otce Adolfa. A teď už jsou dokonce mrtví i Erhard a Linda. A já … já tu na statku teď sedím sama. Bez dědiců.

Mňau!

Ne, úplně sama nejsem, máš pravdu. Mám přeci tebe! A taky v naší kuchyni to vypadá stejně jako dřív, když tu sedávala a jedla celá rodina a čeledín a já – děvečka. A Erhard – to si pamatuju ještě moc dobře – si tu po jídle na pohovce občas na chvilku zdřímnul, než musel zase ven na pole. No, a Linda a já, my jsme přidaly do kamen uhlí, věšely prádlo, loupaly jablka nebo postavily polévku na kamna, aby zůstala do večeře teplá.

Jenom kolébka tu nikdy nebyla zapotřebí. Na statku se nikdy nenarodily žádné děti, protože nikdo z Kliemtových se neoženil a nevdal. Hmm, já … já bych si Erharda bývala vzala. Ale on nechtěl. Nějaký kazatel ze Zhořelce jim všem namluvil, že manželství je prý dílem ďábla a že prý je lepší zůstat svobodný.

No jo, a tak tu nebyly žádné děti a my jsme statek obhospodařovali ve třech, Erhard, Linda a já.

Ale teď už jsem taky stará, a tak tu společně s tebou sedím u kamen, ohřívám se a čekám, až ten čas uteče. Ale co bude s naším pěkným statkem, až tu jednou taky nebudu? Kdo ví?