Záchod @museum.de

Obsazeno! Krucifix, tady se člověk nemůže v klidu ani … no, však víš … v klidu ani …

Mňau!

Člověče, kocoure, ty mě přece nemůžeš tak … ty přece nemůžeš tak …

Mňau?

Hm, člověk nemá rád, když ho tady někdo … v kadibudce … ruší. To se nedělá. A obzvlášť ne, když … ehm když …

Mňau?

Tobě to snad můžu říct, ty to nikomu neprozradíš. Tak … Já jsem totiž už jediný, kdo tenhle záchod ještě vůbec používá. A já jsem si tu … no, protože sem jinak nikdo nechodí … já jsem si tu schoval pár věcí. Například svoji bibli. Ne každý musí vědět, co zrovna čtu, když se zrovna necítím nejlépe. Do toho nikomu nic není.

A tobě vlastně taky ne, kočičáku. Víš, od té doby, co se Oskar nevrátil z války domů, už se s nikým moc nestýkám. Několik let jsem se snažil ho najít, ale nikdo mi nedokázal pomoct, natož aby mi mého chlapce vrátil. A Erwin, ten se z války vrátil celý popletený, rozum tam ztratil. A pak navíc ještě zemřela moje Anička. A teď … ti noví mocipáni … jestli si něco na Richarda nevymyslí a něco mu nepřišijou. Ten se brání zuby nehty obléknout si uniformu a vzít do ruky zbraň … A teď, když to vypadá, že bude válka … To neskončí dobře, kocoure, to neskončí dobře.

Já vím, ty jsi hodný. Ty mi rozumíš. Ale dost povídání! Ještě honem musím … bibli … tak, teď je dobře schovaná. Tady ji nikdo nenajde. Tady taky nikdo nehledá. Zavřít dveře … a pryč z toho smradlavého, smutného místa. Pojď, půjdeme dovnitř domů!