Chlév @museum.de

Uf! Tady v chlévě jsem v bezpečí. Kocour sem totiž chodí nerad, moc mu to tu smrdí: zvířecí „parfém“ je pro něj moc silný. Hi hi. Já se tu ale cítím přímo úžasně! Všude seno a sláma a podívejte se na tu krásnou stropní klenbu! Ale co tu je nejdůležitější: jasně, naše zvířata! A to hned několik! Smím představit: Rosi, naše prase …

… přesněji řečeno německé sedlovité prase. Plemeno, které rychle tloustne. A to je pro sedláky to nejpodstatnější. Rosi se proto také nesmí příliš pohybovat, aby zase hned pár kil neshodila. Vedle stojí krávy …

… a vpravo naše dva koně.

Koně musí každý den pomáhat na poli. A když byli večer po práci odvedeni zpátky do stáje – či do chléva –, dostali do obou košů na stěně za odměnu obzvlášť velkou porci sena.

A moje celá rodina, teda moji rodiče a všichni moji sourozenci a bratranci a sestřenice, tety a strýčkové přes druhé a třetí koleno … – všichni tu bydlíme mezi zvířaty, pěkně v seně. Je to tu moc útulné, myš tu vždy najde jedno nebo dvě zrníčka … Navíc je tento chlév moc praktický, protože … no jen se podívejte: Podlaha chléva leží o trochu níž než podlaha z cihel, a proto se chlév celou zimu nemusí čistit. Nová vrstva sena se jednoduše hází na tu starou. A tak postupem času přirozeně vznikne problém se zápachem. Nám, myším, to nevadí, my se radujeme z toho množství sena a trávíme tu zimu společně pěkně v teple.

A na jaře tu sedlák má dostatek hnoje, který může rozdělit po polích jako hnojivo. A my pak taky vyklouzneme ven a proháníme se po dvoře. Vzadu za chlévem žijí taky ještě králíci a kachny a slepice. A ovce a jednoho poníka tu taky najdete. Takže tu máme pořád o zábavu postaráno. Viď, Rosi?