Pamětní kameny @museum.de

A tím je můj příběh vlastně skoro už u konce. Kdyby se bývala nestala ještě jedna smutná příhoda. Pár týdnů po naší svatbě nás postihlo velké neštěstí: Kočka od sousedů, škaredá a obrovská příšera, sežrala mého tchána, tedy tatínka Lucie. V naší ubohé myší rodině zavládl neuvěřitelný smutek! Hlavně Luciině mamince to zlomilo srdce. Ale moje Lucie věděla, jak ji pomoct:

Pečlivým pozorováním lidí si všimla jednoho zvyku, který je ve zdejším kraji velmi rozšířený. Když někdo zemře, tak lidé na jeho hrob obyčejně postaví kámen, na kterém je napsáno jméno zemřelého a od kdy do kdy žil. Ale tady v Horní Lužici – to teda říkala moje Lucie – si lidé navíc na zahradě staví tak zvané pamětní kameny, které jim mají zemřelého připomínat. Pak nemusí chodit až na hřbitov a mají svého blízkého pořád u sebe.

A tak jsem hned rychle utíkal k mým přátelům: ke skláři a k mlýnskému kameni, protože ti mají sílu a jsou šikovní. No, a oni mi pomohli pro mého tchána udělat takový pamětní kámen. A moje Lucie vymyslela moc hezký text, který jsme do toho kamene vytesali:

„Pouto, které nás tu spojuje,

Čas ani místo nerozděluje.

Co spojí svazek lásky a věrnosti,

Buď zachováno poutem do věčnosti.“

Hezké, viď? Kdykoli naše cesta po zahradě vede okolo toho kamene, vždy na mého milého tchána krátce zavzpomínáme. Ach, co bych bez těch výborných nápadů mojí Lucie jenom dělal!