<p>Náš model římské hřbitovní uličky představuje ideální rekonstrukci hřbitova v oblasti Raetie a Noricum. Hřbitovy ležely na výpadové cestě mimo osídlení. Vybavení hrobů odráželo finanční poměry zesnulého, a to i v římské provincii. Některé hroby byly pouze jednoduše osázeny rostlinami, na jiných se nacházela mohyla, a bohaté rodiny si mohly dovolit dokonce náhrobní kámen. Názorným příkladem je tento kámen s delfíny z řeky Inn, který byl původně součástí většího hrobu. Na modelu jsou znázorněny různé způsoby a postupy pohřbívání. Po smrti byl zesnulý nejprve doma vystaven a oplakáván. Pak bylo tělo zesnulého přeneseno na místo spalování, tzv. Ustrinum. Na modelu je ustrinum umístěno ve vstupní části pohřebního okrsku. Po zpopelnění byly kosti zesnulého posbírány, vyčištěny a pohřbeny. Pohřební výbava se spalovala společně se zesnulým nebo se pohřbívala do hrobu. Jiný druh kremace bylo tzv. Bustum. Při něm bylo tělo zesnulého spáleno na hranici, která byla postavena na hřbitově přímo nad hrobem. Při archeologických vykopávkách lze Bustum snadno určit, protože při pohřbívání došlo k vypálení jílu na stěnách hrobky do podoby cihel. Kromě kremace se po zavedení křesťanství a jiných monoteistických náboženství zvýšil výskyt pohřbívání inhumací. Na modelu je možné vidět toto pohřbívání u několika hrobů. U každého hřbitova byla dílna kameníků. Kameník vyráběl náhrobní kameny pro lépe situované zákazníky. V "Hostině u Trimalchiona" popisuje Petronius pozadí nákladného hrobu: Během hostiny se baví bohatý hostitel s architektem o jeho hrobě. Na něm se mají kromě jeho jména nacházet sluneční hodiny. Poutník, který prochází kolem hrobu, si na náhrobním kamenu může přečíst kromě jména zesnulého také přesný čas. Tak ví, zda při opuštění města dorazí do svého cíle dříve, než se setmí. Satirickým způsobem poukazuje Petronius na skutečnost, že Římané kladli velký důraz na známost jména rodiny a rodu. Prostřednictvím takovýchto monumentálních staveb chtěli zůstat v paměti budoucích generací.</p>
